José Rizal, oftalmolog a národní hrdina Filipín

  • Zpracováno dle publikace docenta Leoše Středy a profesora Tomáše Zimy
  • José Rizal, osobnost historie mediíny a národní hrdina Filipín.
  • Vydala 1. lékařská fakulta UK v Praze v toce 2011

KDO BYL JOSÉ RIZAL  (autor Tomáš Zima)

José Rizal (1861-1896) byl významný filipínský oftalmolog, mimořádně nadaná osobnost, umělec (malíř a sochař), spisovatel, filozof, pedagog, vynálezce a etnograf. V rodné zemi je oslavován především jako revolucionář. My Češi málo víme o tom, jak blízko měl k naší zemi. Zejména díky svému blízkému příteli, litoměřickému středoškolskému profesorovi F. Blumentrittovi.

Jeho dalším přítelem byl německý patolog profesor Rudolf Virchow. (1821-1902) Po Rizalově popravě připomněl Rizala slovy, která srovnávají medicínu s politikou: "Medicína je společenská věda, politika není nic jiného než medicína ve větším měřítku." Rizal ukázal cestu jak k terapii člověka, tak celé společnosti.

Rizal nejspíš  hovořil více než deseti jazyky, mimo jiné německy, francouzsky, italsky, anglicky, hebrejsky, latinsky a řecky, korespondoval a překládal však ještě v další desítce jazyků. Ovlivnil kulturní a politický rozvoj Filipín, vystupoval s požadavky reforem, které vedly po jeho smrti k osvobození Filipín ze španělské koloniální nadvlády.

Narodil se v městečku Calamba, které leží jen pár desítek kilometrů od hlavního města Filipín, Manily. V roce, kdy vydáváme tuto knihu, uplynulo od jeho narození 150 let. Dne 19. června 1861 se narodil do prominentní filipínské rodiny. Takové rodiny označoval tehdy název principalia. Jeho dědeček Lorenzo Alberto Alonso měl pravděpodobně evropské předky. V roce 1812 se oženil s mladičkou, dvanáctiletou Paulou Florentino. Děti s manželkou neměl. Pět dětí však měl se svou přítelkyní, Brigidou Quintos, s níž ženat nebyl. Jedním z dětí byla Rizalova matka. Pradědeček z otcovy strany byl Číňan, původně se jmenoval Lam-co (柯儀南), ale přijal příjmení Mercado (španělské označení tržiště). Druhé příjmení (Rizal) zvolil až Rizalův otec. Jméno je také odvozeno ze španělštiny, slovo ricial je zemědělský termín, označující zelené pole připravené ke sklizni. José Rizal později toto druhé rodinné příjmení přijal za své hlavní. Celým jménem se jmenoval José Protasio Rizal Mercado y Alonso Realonda. Rizalův otec měl od Řádu Dominikánů pronajatu haciendu a byl bohatým statkářem v Calambě. Kromě tradiční rýže produkoval jeho statek cukrovou třtinu, kukuřici a měl rozsáhlou výrobu živočišnou. Rodina také vlastnila mlýn. Otec i matka byli vzdělaní lidé. Matka vedla J. Rizala k lásce k literatuře a umění.   Španělštinu ho učívala prostřednictvím např. španělské poezie. Rodinná knihovna čítala na tisíc svazků a je pravděpodobné, že to byla nejrozsáhlejší knihovna na Filipínách v té době. Vychováván byl katolickém duchu a vzděláván v katolických školách. V pozdějších letech však objevil svoji vlastní životní filozofii bez náboženství, založenou na teorii pravdy a správného důvodu. Jeho filozofie vyzdvihla  Rizala na osobnost nezávislého reformátora a kritika církevních praktik. Bohužel se narodil v době, kdy takový životní postoj byl zcela nežádoucí. Rizal odmítl křesťanskou teorii spasení. Podobně jako mnoho let před ním Mistr Jan Hus u nás, odmítal kupčení s církevními privilegii. V Rizalově době neexistovaly odpustky, ale kritizoval prodej růženců, křížů, medailí v kostelích jako zdrojů finančních požitků pro církevní hodnostáře.

Rizal započal svá studia na jezuitské střední škole Ateneo de Manila a pokračoval ve vysokoškolském vzdělávání na tehdejší jediné filipínské univerzitě. Na Univerzitě svatého Tomáše v Manile studoval několik oborů (medicínu, filozofii, literaturu, zemědělství a geografii), poté pokračoval ve studiu medicíny, filozofie a literatury v Evropě na Universidad Central de Madrid.  Již během studií ve Španělsku byl Rizal váženou osobou, stýkal se s řadou prominentních politiků, vědců. Angažoval se také mezi filipínskými studenty. Byl přijat do lóže svobodných zednářů. Po ukončení madridské univerzity se specializoval v oboru oftalmologie zejména ve Francii a v Německu. Během studií i postgraduálního vzdělávání uplatnil své široké jazykové znalosti.

V roce 1887 vydal v Německu novelu Noli me tangere (Nedotýkej se mne), v níž popisuje nevlídné poměry na Filipínách, kde církevní misionáři měli téměř absolutní moc nad domorodým obyvatelstvem. Téhož roku se vrátil z Evropy na Filipíny, ale generální guvernér mu osobně, pod tlakem církevních autorit, doporučil z vlasti opět odjet. Vrátil se přes Ameriku do Evropy. Tam v roce 1891 dokončil druhou novelu  El Filibusterismo (Podvratnictví), jejímž námětem je pokus o revoluci na Filipínách. Rizal nebyl zastáncem revolučních krveprolití. V knize sice naznačuje potřebnost revoluce jako jediného možného východiska z útlaku, který zažívají Filipínci ve své rodné zemi. Současně poukazuje na možná rizika, pokud by k ní došlo. Ta vyvolávala v autorovi obavy.

V roce 1891 se vrátil do Asie a v Hong Kongu si zřídil oční ordinaci. Setkal se tam také se svou rodinou, jež se mezitím stala obětí perzekuce. Odjel zpět na Filipíny a snažil se vyjednávat s novým generálním guvernérem. Byl zatčen a odsunut do vyhnanství, další čtyři roky strávil v odlehlém Dapitanu na filipínském ostrově Mindanao. Během vyhnanství působil pro rozvoj regionu, byl lékařem, učitelem, organizátorem. V pedagogických názorech předstihl ideje Lorda Baden-Powela, pozdějšího zakladatele skautingu. Rizal zřídil školu. V praxi prosazoval názor, že vzdělání nemá být zdarma.Současně by neměli být vuyloučeni nemajetní. Chudé žáky nechával si náklady odpracovat.

V roce 1885 se přihlásil jako dobrovolný lékař do španělských jednotek na Kubě. Zatímco byl na cestě, vypukla na Filipínách revoluce, vedená hnutím  Sdružení, v jehož čele stál filipínský radikál Andrés Bonifacio. Její představitelé se s Rizalem sešli ještě před jeho odplutím. On ale myšlenku revoluce správně odmítl s tím, že Filipíny ještě nejsou na takový akt připraveny a ani Filipínci nejsou vyzbrojeni. Revoluce také doopravdy skončila fiaskem. Jak pro národ, tak dokonce osobně pro Rizala. V souvislosti se vzniklou situací byl už během plavby na lodi zatčen a po připlutí do Španělska, ho úřady poslaly zpět do Manily. 

I když Rizal už před svým odplutím odmítal násilnou revoluci, i přestože mu nebyly dokázány kontakty s revolučními vůdci, byl jako význačný disident demonstrativně popraven zastřelením 30. prosince 1896. Zastřelen byl popravčí četou v Manile druhý den za svítání v parku nazývaném Luneta. Bylo mu pouhých 35 let.  

POPRAVARizal byl popraven proti tehdejšímu právu. Povstání proti kolonizátorům se osobně neúčastnil. Nebyl revolucionář, byl reformátor. Byl stoupencem pokojných kroků a zásadně odmítal boj. Nesouhlasil s revolucí a dokonce odmítl nabídku, kterou na počátku povstání dostal, aby se ujal vedení. Španělé v jeho osobě chtěli zničit představitele národně osvobozeneckých snah a Rizal pro ně byl symbolem požadavků na svobodu Zemřel, protože  byl nežádoucí  pro španělské kolonizátory.Filipíny se už dva roky po Rizalově smrti zbavily nadvlády Španělů. Vystřídala ji však okamžitě nadvláda Spojených států. Byly to právě Spojené státy americké, které využily Rizala ke svým kolonizačním ambicím. Jako představitel pasívní rezistence a intelektuální reformátor bez revolučních ambicí, vyhovoval mnohem více než představitelé ozbrojených revolucí. Proto USA podpořily vznik kultu Dr. Rizala raději, než kult kteréhokoli bojechtivého revolucionáře.

Ke cti Spojených států patří, že do rozvoje, investic do infrastruktury a do celkového pokroku pro Filipíny udělaly daleko více než 300letá nadvláda laxních Španělů. Systém školství, politiky a veřejného života Filipín je dodnes podobný americkému systému. I životní styl běžných Filipínců patří k nejamerikanizovanějším v celé Asii.

Během 2. světové války okupovalo Filipíny Japonsko a až 4. července 1946 byla vyhlášena skutečná nezávislost Filipín. Vyhlášení se konalo symbolicky na místě Rizalovy popravy. Rizal zůstal osobností, jejíž osobní příklad požívá obdiv celého filipínského národa. Rizalismus a Rizalovy ideály jsou nejvyšší touhou, kam by se měly Filipíny jako stát i každý jednotlivý občan ubírat.

(celou kapitolu najdete na books.google.com)

 

MANILA 2011  (autor Leoš Středa)

Na Filipínách je národní hrdina oslavován zejména jako vlastenec, národní buditel. Světová historie zařazuje Josého Rizala mezi filozofy, spisovatele, lékaře, umělce a všestranné renesanční osobnosti s širokým univerzálním vzděláním. S morálním kreditem, který můžeme srovnávat s českým ex-prezidentem Václavem Havlem. Muži, kteří se obětovali za lepší budoucnost své vlasti a svého národa.

Čím byli pro nás Čechy Jan Hus nebo Jan Ámos Komenský, čím byl pro svět Mahátmá Gándhí, tím byl pro Filipínce Dr. José Rizal. Osobnost s velkým O. Popravený Španěly předposlední den roku 1896, stal se později ikonou odporu proti cizímu útisku a náboženskému tmářství.

Celé Filipíny chystají velkolepé oslavy 150. výročí Rizalova narození. Stojím teď v kanceláři ředitele Intramuros. To je v Manile, hlavním městě Filipín. Téměř 10 tisíc kilometrů od Prahy.

V Intramuros je Rizalův památník. Chci dostat do ruky originální operační nástroje José Rizala. Instrumenty, které jako oční chirurg používal v předminulém století. Rád bych poznal, jak se tehdejší vybavení lišilo od nástrojů, které máme k dispozici dnes. Poznání historie medicíny je nesmírně vzrušující.

Rizalova medicínská dráha bývá zmiňována v historických materiálech, zůstává však trochu ve stínu jeho ostatních aktivit. Pochopitelně, že nejvíce pozornosti je věnováno Rizalovi jako národnímu hrdinovi Filipín, ale také jako spisovateli a filozofovi. Osobě s rozsáhlým vzděláním, humánním posláním pomáhat druhým. Přesto hlavní dominantou muzea je obraz z roku 1960, na kterém Rizal jako oftalmolog vyšetřuje svojí matku. Ano, stejný, jaký je na obálce této knihy.

Rizalova maminka trpěla šedým zákalem. To je onemocnění, jehož příčina není dodnes dostatečně objasněna. Odborně se nazývá katarakta. Jde o poruchu transparentnosti oční čočky. Kombinací řady příčin dojde k agregaci vysrážených bílkovin v čočce. Současně se vytvářejí vakuoly, které obsahují degradované bílkoviny. Tato drobná zakalení zhoršují průchod světla čočkou, protože se tam světlo rozptyluje. Následkem je postupná ztráta zraku, která se musí chirurgicky řešit. V pokročilých stádiích může být celá oční čočka zakalena.

Matčina oční nemoc byla hlavní motivací, proč se Rizal pustil do medicínských studií. Netoužil se stát slavným chirurgem, tak jak jím chtělo být např. mnoho mých spolužáků na lékařské fakultě. Rizalův důvod, proč šel na medicínu, byl prozaický: chtěl pomoci svojí téměř slepé matce. Šedý zákal ji připravoval o zrak a její syn rozhodl, že bude očním chirurgem. Aby vrátil zrak „ženě, která jemu také před několika lety umožnila poprvé spatřit světlo světa“.

 Vím, že je obtížné dostat do ruky originály čehokoli, co se Rizala týká. V roce 1961 někdo ukradl z Národní knihovny originál Rizalových veršů Poslední loučení (Mi último adiós), které napsal před popravou. Touto rozsáhlou básní se rozloučil se životem a hlavně se svou milovanou vlastí. Tu noc před popravou však napsal kromě uvedených veršů ještě jen dva dopisy na rozloučenou.  První svojí matce a druhý byl adresován do Čech. Loučil se v něm se svým nejlepším přítelem z Litoměřic, profesorem Ferdinandem Blumentrittem. Dva dopisy těm nejbližším.

Tak výrazné bylo jejich přátelství, že i tváří v tvář smrti patřily Rizalovy myšlenky tomuto muži, kterého nazýval nejlepším přítelem a bratrem. Jsou ty životní nitky propleteny! Národní hrdina Filipín, země, o  které toho  u  nás v  Česku  moc  nevíme.  A nejlepší přítel, rádce a zpovědník tohoto hrdiny byl pražský rodák a pozdější pedagog v Litoměřicích. V jeho rodné Praze zná Blumentritta málokdo, na Filipínách je po něm pojmenováno kdeco.

 Když vidím, že ředitel muzea v Intramuros váhá zapůjčit mi i jen na pár minut historické oftalmologické instrumenty, přidávám těžší kalibr do svého přesvědčování.

„Mám svolení ředitelky Národní historické komise Filipín, paní architekty Gado,“ vymýšlím si, „ona mě za vámi poslala.“ Na ředitele památníku působí jméno šéfové NHCP magicky, ale stále není rozhodnut. Pro Filipínce mají předměty z Rizalovy pozůstalosti obrovskou hodnotu. Je to skoro, jako bych přišel za správcem Pražského hradu a žádal po něm, ať mi na chvilku půjčí korunovační klenoty … no, trochu přeháním, naše královská koruna, s jablkem a žezlem mají určitě cenu vyšší než Rizalovy operační instrumenty. Jenže Filipínci si svých hrdinů váží mnohem víc, než my Češi.

 „Můžete jí zavolat, pokud byste si to chtěl ověřit,“ dívám se na telefonní přístroj ležící na ředitelově stole. V duchu se modlím, aby to neudělal, protože pani architekta Gado nemá o mé návštěvě v Intramuros ani potuchu a dokonce mě ani nezná. Nebo alespoň tehdy, když jsem získával přístup k Rizalovým nástrojům, mě neznala. Dnes se už známe osobně. Pomáhala s přípravou výstavy na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Tématem výstavy byl José Rizal jako lékař, jeden ze známých oftalmologů v jihovýchodní Asii.

Medicína byla jedna z mnoha Rizalových kvalifikací. Osobnostem, jako byl Rizal, přiřazuje angličtina termín polymath. Termín pochází z řečtiny, kde πολυμαθής (polymathēs) znamená velmi učený a označuje osobnosti, které měly velice hluboké znalosti ve všech či mnoha oborech (filozofie, architektura, rétorika, lékařství atd.). Takovou osobností byl i Dr. José Rizal. Filipíny jsou na něho náležitě hrdé. Řada významných institucí nese Rizalovo jméno, ulice, parky, je po něm pojmenována celá jedna provincie, Rizalův portrét je zobrazen na poštovních známkách a vyražen i na filipínských mincích.

Ředitel hlavní architektce nezavolal (možná se styděl nedůvěřovat cizinci,  který se o Rizala zajímá), čímž jsem zůstal neodhalen. Na několik minut jsem dostal Rizalovy instrumenty do ruky. V podstatě se ani tolik nelišily od oftalmologických nástrojů, které jsem poznal za svých medicínských studií já. Tedy 100 let po Rizalovi. Jen ty Rizalovy měly rukojeti ze slonoviny. Ty, které jsme používali při výuce na lékařské fakultě my, byly celokovové. Samozřejmě, dnes má oftalmologie navíc ještě ultrazvuk a lasery.  A topografy, foroptery, aberometry, autokeratorefraktometry, oftalmoskopy, skiaskopy, kamery a projektory, tonometry… Jsme zkrátka v 21. století, kdežto Rizal žil v devatenáctém.

(celou kapitolu najdete na books.google.com)

 

STUDIUM MEDICÍNY  (autor Leoš Středa)

V rozhodnutí studovat medicínu podporoval Josého Rizala jeho starší bratr Paciano. Ten nechtěl, aby se Rizal stal právníkem V jednom z jeho dopisů čteme: Právníci si  vydělávají peníze tím, že hájí kohokoli bez ohledu na etiku. To by tobě tvoje svědomí nedovolilo. Lidé, kteří se věnují medicíně nebo umění, jsou stále vepředu a při tom žijí v pohodě. To by mělo být naším hlavním cílem.

První čtyři roky studoval medicínu na Univerzitě svatého Tomáše v Manile. Nastoupil na ní v roce 1879, když mu bylo 18. To už měl titul bakaláře umění z jezuitské střední školy Ateneo de Manila. Napsal řediteli Atenea dopis s prosbou, aby mu doporučil, co má dále studovat. Odpověď nepřicházela. Mezitím se zhoršil zrak Rizalovy matky natolik, že se rychle rozhodl pro studia medicíny. Když byl zapsán, přišla odpověď od pana ředitele, že by Rizalovi doporučil studovat zemědělství a geografii. Tak se i na tyto obory Rizal zapsal a studoval je společně s medicínou. Současně pak i filozofii a literaturu.

Čtyři roky studia na tamější medicíně Rizala znechutily, zejména pro relativně primitivní způsob výuky a hlavně kvůli rasovým předsudkům církevních profesorů vůči studentům filipínského původu. Rizal dospěl k poznání, že lépe bude studovat v zahraničí.

Volba padla na Španělské království. To bylo tehdy konstituční monarchií s poměrně moderním přístupem k lidským právům. Na Filipínách Španělé řadu svobod popírali. Ve své rodné zemi však už tehdy podporovali svobodu tisku, projevu a shromažďování.  Taková  atmosféra svobody mladého Rizala pochopitelně lákala.

Cestu do Španělska uskutečnil Rizal tajně. Cestoval inkognito, bez vědomí úřadů, bez vědomí rodičů. Matka by totiž takovou cestu nedovolila. Studijní pobyt mu pomohl zorganizovat starší bratr Paciano, ten samý, co nechtěl, aby Rizal studoval práva. Rizalova rodina byla relativně bohatá, jejich tatínek byl statkářem, tak si Paciano mohl dovolit zaplatit cestu svému bratrovi do daleké ciziny. Filipínci patří i dnes snad mezi nejvíce migrující národy. Cestují do ciziny hlavně za prací, ale i studovat. Někde jsem četl, že v současnosti každý den vyjíždí za prací do zahraničí 3000 Filipínců. Už tehdy byla řada filipínských studentů v Evropě na zkušené. Přibyl k nim i José Rizal. Ještě před odjezdem stačil v Manile dokončit studia geografie a stal se bakalářem v oboru zemědělství.

Odcestoval v květnu 1882 lodí přes Singapur, Kolombo, Suezský průplav, až do Marseille, odkud odjel vlakem do Barcelony. Cesta trvala měsíc a půl. Původní záměr studovat medicínu v Barceloně změnil. Rozhodl se pro Madrid, protože tam bylo medicínské studium levnější.

V září 1882 se přihlásil ke studiu medicíny na Universidad Central de Madrid. Současně se zapsal na stejné univerzitě ke studiu filozofie a literatury. Aby uplatnil a rozšířil také svůj umělecký talent, přihlásil se na lekce malířství a sochařství v Academii des Bellas Artes de San Fernando. Chodil také na francouzštinu a němčinu. Nejlepší výsledky měl ve studiu filozofie a literatury, kde patřil k těm nejlepším jedničkářům. Jako medik patřil k dvojkařům.     

V červnu 1884 dokončil svá medicínská studia a obdržel od této univerzity licenciát medicíny. O rok později dokončil studium filozofie a literatury a v den svých 24. narozenin obdržel také licenciát filozofie a stal se tak kvalifikovaným profesorem humanitních věd.

Licenciát byl bakalářský titul, který plně dostačoval pro vykonávání lékařské praxe. Po jeho získání se zapsal do doktorského studia medicíny. Pro získání doktorátu medicíny bylo podle tehdejších pravidel třeba předložit diplomovou práci, kterou Rizal dokončil až později, v době, kdy se již věnoval specializačnímu studiu oftalmologie v Německu. Svou diplomovou práci doručil madridské univerzitě poštou. Nikdy se však už nezúčastnil veřejné obhajoby této práce v Madridu, protože si nemohl finančně dovolit další cestu do Španělska. Jeho medicínské vzdělání (licenciát) však plně vyhovovalo tehdejším požadavkům na lékařské vzdělání, proto se po ukončení univerzity mohl vypravit do dalších evropských zemí, kde se věnoval specializaci v oboru oftalmologie. Skutečný doktorát medicíny byl však Rizalovi udělen Centrální univerzitou v Madridu až posmrtně, v roce 1961 při příležitosti 100. výročí narození.

Díky Rizalovým poznámkám máme dobrý přehled o tehdejším stavu univerzitních studií a univerzitních pracovišť v Madridu. Praktickou výuku absolvovali studenti na klinikách madridských nemocnic San Carlos a de la Princesa.

Rizal si zapisoval i názory na jednotlivé profesory, podrobně si zapisoval jednotlivé kazuistiky a doplňoval je o vlastní pozorování. Humorně zaznamenal i některé neduhy tehdejších medicínských pracovišť, např. kliniku San Carlos definoval jako pracoviště, která vtiskne pečeť infekce do každé rány.

Je vidět, že do medicínského studia byl doopravdy zabrán. Když jsem četl jeho soukromé poznámky, trochu mě to připomnělo poznámky mého tatínka, který studoval medicínu před 60 lety. Taky si tak precizně zaznamenával údaje o pacientech a o způsobu léčby. Spontánně, jen tak pro sebe. Aniž by to bylo povinné.

Pokud si pamatuju svá studia, určitě jsem to tolik neprožíval. Na lékařské fakultě jsme si mnozí poznámky psávali pouze před zkouškami. To jsme si ale připravovali taháky a nešlo o uvědomělé vzdělávání. A na fakultě žurnalistiky jsem byl líný dělat i ty taháky. Ale na obou fakultách jsem i já měl samozřejmě řadu mnohem uvědomělejších spolužáků.

 

POSTGRADUÁLNÍ STUDIUM OFTALMOLOGIE (autor Leoš Středa)

Oční lékařství bylo koncem 19. století již samostatným oborem. Oftalmologie je jednou z nejstarších lékařských disciplín, její vznik je datován několik tisíc let nazpět, do starého Egypta. Oční lékaři se zabývají léčením a chirurgií zrakových orgánů. Do jejich péče patří oči, mozek, slzný systém a oční víčka. Název oboru vznikl z řečtiny, kde slovo oftalmos znamená oko.

V době Rizalových studií neexistovala žádná soustavná oftalmologická postgraduální příprava a veškeré studium bylo možné pouze pod vedením význačných oftalmologických kapacit. I José Rizal musel řešit tento problém. Kam jít studovat oční lékařství, za kým jít, jaký způsob specializačního studia zvolit – zapsat se jako řádný posluchač do kurzu nebo upřednostnit soukromou výuku či asistenci u některého na zaběhlém oftalmologickém pracovišti? Základní oftalmologické kurzy se tehdy pořádaly v Německu.

Rizal však upřednostnil soukromé vzdělání u jednoho z nejvýznamnějších oftalmologů té doby, profesora Louise de Weckera z Francie. Ihned po ukončení studií v Madridu odjel v červenci 1885 do Paříže, kde se ucházel o místo na jeho klinice. Prof. Dr. Louis de Wecker (1832-1906) byl vedoucí autoritou francouzské oftalmologie, autorem řady publikací o očním lékařství. I dnes najdete jeho publikace na internetu, viz odkaz: www.onread.com/writer/Louis-De-Wecker-262785/

Profesor de Wecker zavedl ve Francii oftalmologii a moderní oční chirurgii. Byl autorem modifikace operace šedého zákalu a strabismu (šilhavosti). Vymyslel novou techniku enukleace. Byl zastáncem sklerotomie při léčbě zeleného zákalu neboli glaukomu. V jeho pracích o léčbě zeleného zákalu je poprvé použit termín filtrace (filtrující operace u glaukomu zvyšují odtyok nitrooční tekutiny z oka na rozdíl od jiných způsobů operací, které snižují vznik nitrooční tekutiny). Jeho malé nůžky s ostrými hroty pro nitrooční řezání duhovky a čočky se používají dodnes.

Pan profesor viděl v Rizalovi kompetentního lékaře a ustanovil ho jako svého klinického asistenta. Rizal působil jako asistent na Weckerově klinice 4 měsíce, od listopadu 1885 do února 1886. Klinika měla 30 lůžek. Přednostou byl Profesor de Wecker, jeho zástupcem dr. Masselon. Na klinice získávali postgraduální praxi lékaři z celého světa.  Být absolventem de Weckerovy kliniky bylo téměř zárukou pozdější oftalmologické úspěšnosti ve vlastní zemi. V době Rizalova působení získával oční specializaci na této klinice ještě kolega z Itálie, dále Rakušan, Němec, Řek a Polák, dva kolegové ze Španělska, tři Jihoameričané a čtyři Francouzi. Většina jeho kolegů i profesor na něho později vzpomínali jako na uhlazeného, pracovitého a přátelského mladého muže, o kterém měli, jak pan profesor, tak kliničtí spolupracovníci vysoké mínění.

De Weckerova klinika bylo prestižní pracoviště očního lékařství s klientelou z nejvyšších společenských kruhů. Přijížděli bohatí pacienti z celého světa. I pan profesor patřil k nejbohatším osobnostem. Byl vzdělaný nejen medicínsky, ovládal např. několik jazyků.  Bydlel v paláci v centru Paříže, vlastnil sbírku drahých obrazů. K jeho klientele patřili členové mnohých královských rodin, takže de Weckerovy kontakty v nejvyšších kruzích byly samozřejmostí.

Je zachována korespondence, v níž José Rizal popisuje většinu z toho, co se v Paříži učil. Tato korespondence je pro současnost přínosným historickým svědectvím. Rizal byl velmi zaujat chirurgickou dovedností de Weckera a sám byl se svým postupným zdokonalováním na poli oční chirurgie spokojen. Jediné, co ho tížilo, byly vysoké životní náklady.  Paříž byla už tehdy městem s vysokými životními náklady a studium na prestižní klinice pochopitelně stálo také hodně.

V té době se již využívala lokální anestezie. Od roku 1884 byl jako lokální anestetikum používán kokain, který měl navíc vazokonstrikční účinky (stahování cév). což mělo přidanou hodnotu i ve snížení krvácivosti. Rizal se rozhodl pokračovat ve studiu očního lékařství v Německu, vedla ho k tomu především ekonomika, protože v Německu byly životní náklady příznivější než v Paříži.

Na počátku roku 1886 odcestoval Rizal z Paříže přes Štrasburk do německého Heidelbergu. Přijel studovat kromě oftalmologie také anatomii a antropologii. Celkem tam pobyl 6 měsíců, od února do srpna 1886. Pokračoval v oftalmologickém postgraduálním studiu na Oční klinice profesora Beckera. Profesor Dr. Otto Heinrich Becker (1828-1890) založil svou kliniku už v roce 1885.

Město Heidelberg je na Rizalova studia a jeho tehdejší pobyt velmi hrdé. Podle filipínského hrdiny je dnes v Heidelbergu pojmenováno např. nábřeží podél řeky Neckar, Rizalovo nábřeží. Nedaleký Wilhelmsfeld, kde Rizal též pobýval, učil se německy a dokončil tam poslední kapitolu své novely Noli Me tangere, má Rizalův park s bronzovou sochou národního hrdiny Filipín. Wilhelmsfeldská fontána, ze které Rizal často pil vodu ve Wilhelmsfeldu, byla v roce 1964 darována Filipínám jako symbol německo-filipínského přátelství a dnes je umístěná v Rizalově parku Luneta v Manile

Do studia oftalmologie se v Heidelbergu zapojil na klinice tehdejšího význačného německého oftalmologa, Prof. Dr. Otto Beckera (1828-1890). Augenklinik Prof. Beckera byla součástí Univerzity v Heidelbergu a patřila mezi nejlepší pracoviště v zemi. Sám Prof. Becker byl autorem publikace o anatomii normální a poškozené oční čočky a sám shromáždil okolo 1800 patologických vzorků. Je považován za průkopníka oftalmologické patologie.

Ještě jedna osobnost bývá zmiňována v souvislosti s Rizalovým studiem oftalmologie v Heidelbergu. Jeho učitelem tam měl být i významný oftalmolog a zakladatel odborného měsíčníku Journal d'Ophtalmologie (který byl později přejmenován na Recueil d'Ophtalmologie) Prof. Dr. Xavier Galezowski, význačný oftalmolog polského původu. Někdy bývá Dr. Galezowski zmiňován až s pozdějším pobytem Rizala v Berlíně. Podle Americké oftalmologické encyklopedie však byl Galezowski pařížský oftalmolog. Takže je mnohem pravděpodobnější, že Rizal u něho studoval v průběhu svého předchozího pobytu ve Francii. Na druhou stranu je pravda, že Dr. Galezowski cestoval i do jiných evropských měst a po světě (operoval dokonce až v Persii), takže je klidně možné, že byl v některém z německých měst v době, kdy tam studoval Dr. Rizal. Takže postgraduální Rizalovo studium u Galezowského v Heidelbergu nelze vyloučit. Ke konci Rizalova pobytu v Heidelbergu vzniklo také korespondenční přátelství mezi Rizalem a litoměřickým gymnazijním profesorem Ferdinandem Blumentrittem. První dopis poslal Rizal Blumentrittovi 31. července 1886. Poslal mu knihu Aritmetica, která byla napsána španělsky i filipínským jazykem tagalog. Blumemtrittova odpověď spolu se zaslanými dvěma knihami byla počátkem jejich přátelství, které trvalo po celý jejich život.

Z Heidelbergu zakrátko odcestoval do Lipska, kde studoval na tamější univerzitě historii a také nově vznikající obor psychologii. Seznámil se s vynikajícím německým antropologem, Dr. Hansem Meyerem. Lipsko mu imponovalo levnými životními náklady, proto zůstal 2 a půl měsíce. Podle korespondence se svým přítelem v Litoměřicích profesorem Blumentrittem se zdá, že i v Lipsku možná pokračoval ve studiu oftalmologie. Pravděpodobnější bude, že některé oční kliniky tam navštívil, ale soustavněji tam oftalmologii nestudoval. Obdobně je nejasné jeho studium oftalmologie v Berlíně. I tam je zmínka o jeho studiu u Prof. Dr. Xaviera Galezowského. Téma, které jsem rozebíral o pár řádků výše. Rizalův blízký přítel, rovněž filipínský lékař, který vystudoval medicínu v Barceloně, Dr. Maximo Viola, zmiňoval ve svých vzpomínkách skutečnost, že v Berlíně mě Rizal asistovat na klinice německého oftalmologa dr. Schulzeho a také na oční klinice Dr. Karl Ernesta Schweiggera. V Rizalově korespondenci žádný záznam o oftalmologických aktivitách v Berlíně však nalezen nebyl.

Rizal se v Berlíně seznámil s “otcem patologie”, který byl v té době i význačnou politickou osobností, Profesorem Rudolfem Virchowem. Za seznámení vděčí Blumentrittovu doporučení. Prof. Virchow dokonce přizval Rizala stát se členem Berlínské antropologické společnosti. Taková pocta jde na vrub zejména Rizalovu kouzlu osobnosti a jeho přirozenému intelektu, protože v té době pochopitelně nemohl zatím přinést vlastní významný příspěvek k vědě.

V tu dobu trpěl těžkou finanční krizí (finanční podpora ze strany jeho bratra byla velmi limitována), ze které mu pomohl jeho již zmiňovaný přítel, filipínský lékař vystudovaný v Barceloně a velký obdivovatel Dr. Maximo Viola, který se později stal také jedním z filipínských disidentů. Díky Dr. Violovi se v Berlíně podařilo vydat jedno z nejprestižnějších Rizalových děl, Noli Me Tangere (Nedotýkejte se mě). Tato novela vyšla s Violovým finančním přispěním v únoru 1887 a jednu z prvních kopií zaslal Rizal svému nejlepšímu příteli (kterého však v té době dosud nepotkal), profesoru Blumentrittovi do Litoměřic. Společně s Dr. Violou pak Rizal cestoval po Evropě a přes Drážďany, Děčín, Litoměřice (kde se v květnu 1887 krátce setkal s prof. Blumentrittem) do Rakouska a Švýcarska.

Mezi významné oftalmology, které během cest navštívil, patří profesor Ernst Fuchs (1851-1930), který byl přednostou 2.oční kliniky ve Vídni. V některých historických pramenech se uvádí, že Rizal asistoval Fuchsovi u některých operací. Pravděpodobnější se zdá, že pana profesora na jeho klinice pouze navštívil. Jeho pobyt ve Vídni trval pouhé čtyři dni, za tu dobu mohl maximálně sledovat některý Fuchsův zákrok, ale asistence se nezdá pravděpodobná.

V Ženevě se Rizal s Violou rozdělili a zatímco Dr. Viola se vrátil do Španělska, pokračoval José Rizal do Itálie. Z Říma odjel vlakem do Marseille a odtamtud odplul lodí do Vietnamu. Loď přistála v červenci 1887 v Saigonu, odkud následující měsíc odplul Rizal do Manily. Z hlavního města Filipín je to do jeho rodného města Calamby jen, co by kamenem dohodil.

V rodné Calambě vytvořil soukromou nemocnici a jedním z jeho prvních pacientů byla jeho matka, která trpěla oboustranným šedým zákalem. Že to byl Rizal osobně, kdo operoval její šedý zákal, je na Filipínách známo každému školákovi. Vždyť ona byla tím hlavním důvodem, proč se do oftalmologických studií pustil.

Některé historické studie o Rizalovi chybně uvádějí, že již ihned po dokončení studií a oftalmologické specializace odoperoval po návratu na Filipíny v roce 1887 kataraktu své matky. Ale z Rizalových deníků vyplývá něco jiného. Šedý zákal levého oka svojí matky operoval až později, kdy provozoval oftalmologickou praxi v Hong Kongu (počátek roku 1892). A pravostranný šedý zákal ještě o dva roky později, kdy už žil ve vyhnanství na filipínském ostrově Mindanao ve městě Dapitan. Druhá operace dokonce nebyla úspěšná, protože ji zkomplikovala těžká pooperační endoftalmitida, infekce, jejímž následkem pravděpodobně druhé oko Rizalovy matky ztratilo zrak. Jisté je, že už v roce 1887 operoval svojí matku, nemohlo však jít o odstranění šedého zákalu. Pro nás cizince se může zdát jako zbytečné přesně pátrat v historii, kdy přesně byla jaká operace provedena.

Z hlediska medicínského je to možná pravda. Jenže José Rizal je vnímán především jako národní buditel a jeho oftalmologická praxe má pro Filipíny i druhý ideový rozměr. Alegorie Rizala jako lékaře národa, kterému otevírá zrak, aby našel cestu k osvobození z útlaku. Ve vzdělání viděl světlo, které má osvobodit Filipíny z neznalosti. Vzdělání má osvobodit národ z náboženského tmářství reprezentovaného španělskými katolickými utlačovateli a umožnit mu svobodnou vlastní cestu.

Rizal nebyl revolucionář-bojovník, který by razil myšlenky revolučního převratu. Byl zastáncem jednání, logiky a přesvědčení. Jeho „nenásilí“ vyzdvihli zejména Američané, kteří na přelomu 19. a 20. století Filipíny koupili od Španělska a udržovali v této zemí osvícenou nadvládu. Filipíny byly první americkou kolonií. Rizalova teorie vyjednávání a přesvědčování byla Američanům určitě přijatelnější než revoluční nálady. Proto zejména v době americké kolonizace Filipín byl José Rizal vyzdvihnut a zdůrazněn jako národní hrdina. Spojeným státům vyhovovala i jeho teorie vzdělávání filipínského národa, vždyť v době jejich nadvlády zaznamenaly Filipíny obrovský vzdělávací boom.

Filipíny jsou zemí sedmi tisíců ostrovů a takové geografické oddělení bylo příčinou vzniku řady místních jazyků. Zdaleka si ty jazyky nejsou podobné. O takovém multilingvismu si v naší České republice můžeme jenom zdát. Jen protináboženská argumentace José Rizala se nevyplnila. Filipíny jsou i dnes bigotní katolická země. S výjimkou některých částí ostrova Mindanao, kde převládl islám. Ten byl na Filipíny přuveden hlavně z Bruneje. Pro srovnámí: muslimského vyznání je na Filipínách více obyvatel, než kolik lidí žije v Česku.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

zpracováno podle knihy autorské dvojice Doc. MUDr. PhDr. Leoš Středa, Ph.D. a Prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA

© Leoš Středa © Tomáš Zima, vydala: 1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Praze v roce 2011

celou knihu najdete na  books.google.com

 

 

Vaše komentáře

José Rizal
aneb
Jak zneužít filozofii nenásilí

Jsem filipínská studentka jsem ráda, že o našem národním hrdinovi píšete na webu námý lékař.  V ČR osobnost neznámá, stejně jako my Filipínci neznáme vašeho Mistra Jana Husa. Ale oba si byli trochu podobní, oba zemřeli za své názory a pro svou filozofii. Jen osobnost dr. Rizala patří do historie modernější, byl popraven španělskými kolonizátory předposlední den roku 1896. Knížků ánů profesorů Tomáše Zimy i Leš Středy  jsem četla jedním dechem. Je to úplně jiný pohled na Rizala, než se učíme u nás. Tam je zdůrazňován politický boj.

Rizal byl na Filipínách vychováván byl katolickém duchu a vzděláván v katolických školách. V pozdějších letech však objevil svoji vlastní životní filozofii bez náboženství, založenou na teorii pravdy a správného důvodu. Jeho filozofie vyzdvihla Rizala na osobnost nezávislého reformátora a kritika církevních praktik. Bohužel se narodil v době, kdy takový životní postoj byl zcela nežádoucí. Rizal odmítl křesťanskou teorii spasení. Podobně jako mnoho let před ním Mistr Jan Hus u nás, odmítal kupčení s církevními privilegii. V Rizalově době neexistovaly odpustky, ale kritizoval prodej růženců, křížů, medailí v kostelích jako zdrojů finančních požitků pro církevní hodnostáře. Jenže Filipíny byly kolonií katolické země – Španělska. Žil tedy ve špatné době. Proto také skončil na popravišti.

Druhou Rizalovou filozofií byla filozofie nenásilí. Obdobná filozofii Inda Gándího. Gándhímu se však podařilo dosáhnout nezávislosti Indie na britských kolonizátorech ještě během života, Rizal se osvobození Filipín od Španělů nedočkal, neb byl popraven dva roky před ukončením španělské kolonizace. 

Rizalova smrt ale vyvolala na Filipínách aktivizaci násilného aktu – povstání. To v  konečném důsledku vedlo k pádu španělské kolonizační nadvlády. Ta byla okamžitě vystřídána nadvládou Spojených států amerických.  Byly to právě USA, které využily osobnosti Dr. José Rizala ke svým vlastním kolonizačním ambicím. Byl ideální: představitel filozofie pasívní rezistence a intelektuální reformátor bez revolučních ambicí. Vyhovoval mnohem více než představitelé ozbrojených revolucí. Proto Spojené státy podpořily vznik kultu Dr. Josého Rizala raději, než by podpořily kult kteréhokoli bojechtivého revolucionáře. 

Filipíny byly nejprve americkou kolonií, pak se dokonce staly součástí USA. Po 2. světové válce byla vyhlášena nezávislost Filipín. Vyhlášena byla právě u místa Rizalovy popravy. A kult Rizalův, včetně jeho filozofie nenásilí, převzala okamžitě svobodná filipínská vláda. Rizal zůstal osobností, jejíž osobní příklad požívá obdiv celého filipínského národa. 

Křesťanskou pasivitu Filipínců využívali v minulosti kolonizátoři, dnes na ně úspěšně navazuje současná vláda. Také prosazovaný ideál národního hrdiny Dr. Josého Rizala napomáhá udržovat společenské klima založené na vyjednávání bez boje, která umožňuje špičkám neomezený podíl na státní správě a z toho plynoucí mocenské a finanční požitky. Rizalovi je dokonce odpuštěno jeho protináboženské smýšlení jen proto, aby mohl být vzorem gándhíovského nenásilí a teorie, že „mravnost je základem všeho a pravda je podstatou mravnosti.“  Jen tu pravdu určuje vláda a její církevní ideologie. Protože Filipíny jsou katolickou zemí, kde jsou z náboženských důvodů zakázány rozvody či potraty. Celou společnost, a tím i vzdělávací systém, však zásadně ovlivňuje náboženská výchova. Jsme jedinou katolickou zemí jihovýchodní Asie, v okolních zemích převládá budhismus a islám.